Zasněžené myšlenky

Tento týden uplynul přesně rok ode dne, kdy jsem si sbalila svých pět švestek a přestěhovala jsem se na pět měsíců za polární kruh. A jakoby náhodou se v ten výroční den rozsněžilo i v Praze. A co děláme, když sněží? Uvaříme si velký hrnek kafe, zachumláme se do nejhuňatějšího svetru, sedneme za okno a přemýšlíme o všem a ničem…

Tromsø. Paříž severu. Město s korunou z polární záře. Místo tak zvláštní, že ani po roce nemohu říct, zda jej miluji nebo nenávidím.

Během mých pěti měsíců v Norsku jsem viděla a zažila věci, na které budu v dobrém vzpomínat do konce života. Magická polární záře, které se nenabažíte ani při jejím každodenním sledování. Kosatky radostně přeskákávající fjordem přímo pod mými okny. Lyžování v dubnu a chumelení v půlce června. Lofotské ostrovy zdvihající se z moře v mlžném oparu, které jakoby ani nepatřily do našeho světa. Slané máslo Smør, o kterém se mi stále zdají zamilované sny.

A pak tu byla ta negativní stránka. Milí, ale chladní a nespolečenští lidé. Školství na úrovni krajského gymplu. Absence pitelného kafe. Nepochopitelná byrokracie na vše. Obchody jako z učebnice dějepisu zachycující reálný socialismus.

Život v Tromsu byl vlastně tak trochu jako jízda na horské dráze. V jednu chvíli bych dala vše za to, abych byla v Praze, v objetí s přítelem a nikdy nemusela odejít. A hned vzápětí jsem tančila v padajících vločkách a dělala andělíčky v čerstvém sněhu.

Takže co si teď, po téměř roce vlastně myslím? Jela bych tam znova? Určitě. Ale chtěla bych tam žít? Asi ne. Miluju cestování, ale čím víc toho objevuji, tím raději se vracím do Prahy. Přesto mi můj pobyt dal tolik, že za vše, to dobré i to špatné, musím být vděčná. A jak bych nemohla? Moji prarodiče zažili maximálně dovolenou v Německu či Rakousku. Mí rodiče byli vděční za Bulharsko a později Chorvatsko. Každá má cesta mi v první řadě připomíná, jak vděčná mám být za svět, za dobu, do které jsem se narodila. A jak bych se měla snažit tyto možnosti vždy využívat jak nejvíce můžu.

Leden je doba novoročních předsevzetí a spousta z nás se snaží něco ve svém životě změnit. Ale co kdybychom se na chvíli nesoustředili na to špatné, ale na to hezké? Na to, za co můžeme být vděční…

Na to, že můžeme svobodně studovat. Že můžeme vykonávat povolání, které si sami zvolíme. Že můžeme číst knihy nebo sledovat filmy, které nás baví. Že máme většinu lidského poznání v kapse, dostupné během pár kliknutí. Že můžeme svobodně volit. Že můžeme (skoro) každému říct, co nás napadne bez strachu z následků.

Za co vše jste vděční vy?

S láskou,
Vaše zasněžená Lucie

Reklamy